Fotoklub Beseda Otrokovice vás tímto srdečně zve na další akci v Městské galerii. Od 2.-29.3. bude k vidění výstava Pavla Rabase „Fraction“. Tradičně vás čeká i vernisáž 2.3. v 18 hodin. O hudební podkres se postará kytarista Jan Majkus.
Pavel Rabas – Průvodce krajinou ženského těla
Se svolením autora jsem tentokrát vyšel ze zaslaného textu, protože vyznění Pavlovy tvorby podle mého názoru vystihuje.
„Krajina těla je pro Pavla Rabase nejen zábavou, ale také hlubokou vizí, kterou se snaží ztvárnit ve svých fotografiích. Jeho fascinace lidským tělem ho přivedla k technikám, jako je analogová fotografie a platinotypie, které si sám zpracovává v temné komoře.“ Autor o své tvorbě také říká: „Tyto techniky mi umožňují zachytit intimitu a hloubku okamžiku. Mým cílem je zachytit tvar, světlo a stíny v decentním pojetí aktu, a přitom ukázat, že akt není porno.“ Ve světě fotografie se neustále svádí boj mezi analogovou a digitální formou. Pavel Rabas si zvolil cestu, která je dnes pro většinu populace takové zajímavé retro. Modré kyanotypie, platynotypie proslavená především Robertem Vano a další. Fascinace zápachem vývojky a kouzlem, při němž se postupně zjevuje hotová fotografie na namáčeném papíru, se u Pavla dá považovat za známku toho, že jeho vnitřní svět je velmi bohatý a citlivý. Ano oklikou se vracím k tezi, že fascinován tělem začal tvořit analogovou fotku. Zároveň bych toto tvrzení chtěl popřít, protože si myslím, že byl fascinován možnostmi, které analogová fotka skýtá a na to konto začal fotit téma aktu v té nelaciné, nelascivní, poetické a mnohovýznamové podobě. A to je svět Pavla Rabase. Ono autory často oblíbené sousloví krajina ženského těla je i v Pavlově tvorbě mnohokráte převráceno naruby a vzniká tak spíš krajina s ženským tělem. Ale o to všechno jde. Jedinečné souznění prostředí s tělem nebo tvary těla vytvářející iluzi prostředí. Tak jako v symbolu jing a jang se prolíná černá s bílou a naopak.
Pro mě však Pavel Rabas zásadním způsobem vynechává zmínku o další stránce jeho tvorby. Mám na mysli zobrazení duše vneseným příběhem, nebo vyobrazení příběhu díky tomu, že jeho fotografie syrově nahlíží až do duše zobrazované modelky.
Na Pavlově tvorbě lze ilustrovat, že minimalistické pojetí a minimální použití rekvizit funguje stejně dobře a někdy i lépe než snaha dělat věci velkolepě. Stejně tak jako platí, že digitální nadprodukce častokrát kazí fotografii pověst umělecké kvality a hodnoty. Pavel o sobě ostatně podotýká: „Papírová fotografie je gró mých prací, i když fotím na digitál nebo analog. Snažím se, aby modelky ode mne vždy dostaly papírovou formu fotky. Což už dnes nebývá moc zvykem. Má filozofie je, že fotka na digitálu je jedna z milionu. Na papíře je jednou z mála. Na tom si zakládám“.
Ale jak už to tak bývá každá mince má dvě strany a občas je analog jen taková manýra, aby se udělal autor zajímavější. Totéž někdy platí o těch, kteří si zvolili svou cestu skrze černobílou fotografii a systematicky se vyhýbají barevné tvorbě, proto bych rád tento text uzavřel Pavlovým oblíbeným heslem: „Život není černobílý, ale fotografií sluší.”TM Myslím, že v tomto kontextu, pak už nejde mluvit o snaze se podbízet, ale jde o prostou volbu umělce, jakým „jazykem“ se bude vyjadřovat.
