Zveme na další výstavu fotografií. Tentokrát je autorem umělec ve veřejném prostoru známý pod přízviskem 3-stan. Výstava bude směsicí aktů a počítačově manipulovaných figur. Přijďte se na expozici s názvem „Gradiva jí podobné“ podívat. Zahajujeme 6.11. v 18 hodin tradičně vernisáží s hudebním doprovodem a drobným občerstvením.

Ladislav 3-stan Nekuda

V úvodu chci říct několik pro tento text podstatných věcí. Řadu let znám a obdivuji tvorbu ještě do nedávna osobně mě neznámého autora. Dnes mohu říct že jsme přátelé a to jistě podbarví mnou psaný text. Nejsem přílišný znalec surrealismu a dalších moderních směrů. Z této kapitoly historie umění znám hlavně Dalího a Mana Raye, Toyen, nebo Švankmayera. Něco mi možná říká René Magritte, Joan Miró nebo Jindřich Štýrský. Proto bych nerad urazil odbornější část veřejnosti ale pokusím se přesto o přirovnání s někým z klasických autorů. Určitě bych tady rád ještě vzpomenul na nezvyklou a v něčem podobnou výstavu Antonína Tesaře z Olomouce.

Přesuneme se ale do Brna za 3-stanem. Líbí se mi ten schizofrenní postoj k tvorbě portfolia. Na jednu stranu poněkud běžnější, realističtější a snad erotičtější tvorba, a potom ta druhá osobnost tvořící ty poněkud neobvyklé obrazy. Vlastně nevím, jak celé ty obrazy vznikají, ale výsledek se pohybuje někde mezi roztečenými objekty Dalího a snahami některých autorů jako je Švankmajer nebo Štýrský „slepovat“ nesourodá těla nebo jejich fragmenty k sobě. V této souvislosti mě pak ještě napadá jméno Borise Jirků, jehož obrazy na mě údajně chybně ale působí velmi blízko všem výše zmíněným výtvarníkům. Výsledkem 3-stanovy práce ale nejsou tak bohaté pitoreskní výjevy, ale poměrně jednoduché čisté obrazy nejčastěji jedné figury, která může být nejen různě „natažená“ do neuvěřitelných tvarů, ale může mít i zvířecí prvky. Surrealismus má tu neskonalou výhodu zcela otevřené fantazie, která vlastně divákovi ani nemusí připomínat konkrétní věci. Přesto v mnoha výjevech vidíme, co autor zvolil za téma. Mě na těch fotkách fascinuje především ta jednoduchost a čistota, bez vkládání milionu dalších objektů a složité scénografie. Přesto ten výjev za sebe mluví. Můžeme se zkusit bavit o tom, jestli autor zkouší jen provokovat, nebo mají díla hlubší významovou rovinu. A to je ten problém surrealismu, že ve spoustě případů divák nemá šanci rozklíčovat pohnutky autora, může jedině vnímat nápaditost motivu. Byť se tedy 3-stan vrací ve své tvorbě přinejmenším do meziválečného období, osvojil si tu techniku a využívá ji tak nějak zlehka a moderně. V barvě i v černobílé fotce je vidět cit pro výslednou kompozici a realizovanou myšlenku. Některé motivy zcela jistě byly komplikovanější, ale to je jako s lidskou myslí. Jeden den přijdou jen triviální věci na pořad dne a jindy se probere něco hlubšího a sofistikovanějšího, co dá daleko víc zabrat životnímu optimismu. 3-stana jsem poznal jako sympatického a veselého člověka. Co se mu reálně honí v hlavě můžeme zkusit hádat, protože surrealistické výjevy právě takovými hádankami jsou.

Dovolím si snad jen velmi nejistě tvrdit, že tato tvorba reflektuje to všechno, co přináší běžný život. Možná trochu paroduje či zesměšňuje některé situace nebo vztahy, jako je potřeba lidí mít domácí mazlíčky. Věřím, že autor tady zachytává nějaký svůj osobní postoj ke všem těmto věcem, ale zároveň jej tak šikovně pokaždé skryje, aby vlastně nemohl být interpretován. Aspoň mě osobně k tomu nedává příležitost. Nicméně má tato tvorba jiskru, nejen své tajemství. A to je to, co by nemělo přitahovat jenom mne, ale vás všechny, kteří si ji navnímáte se mnou společně.