Kopánky 2018 aneb nějaké to slovo navíc

Fotoklub Beseda Otrokovice každý říjen už jednu desítku let pořádá setkání fotografů. Dřívější Kamínka po letech nahradil areál Kopánky.  Vytanula mi myšlenka na běžné české dovolenkáře. Ne nechci být kritický, jen je to takové mile úsměvné, když mladí a svěží cestují pod stany a stárnoucí se postupně stěhují do čím dál lepších privátů  nebo hotelů kvůli narůstajícím požadavkům na pohodlí. Nevím zda i to byl ten impuls, ale každopádně Kopánky mají poněkud lepší kulturu bydlení a také výrazněji lepší zázemí pro pořádání setkání pro přibližně 80 lidí než Kamínka.

Zabývat se tím, že setkání Kopánky 2018 není zdaleka jen o focení, ale že to je o stráveném volném čase mezi známými a přáteli, na to prostor v tomto textu vyhrazovat nechci.  Místopředseda otrokovického fotoklubu Svatopluk Klhůfek bude mnou jediný zmíněný. Není mým záměrem podceňovat zásluhy druhých, kteří se podíleli také na organizaci a plánování. Avšak mám aspoň ten dojem, že právě Svaťa, jak mu všichni familiérně říkáme, celé ty roky vymýšlí koho zajímavého na Kamínka  a nyní už  Kopánky přitáhnout, aby těch 80 lidí neumřelo nudou. Letos se tak mezi lektory objevil Kamil Rodinger, Vít Mádr a Jiří Růžek. 
Přiznám se zcela otevřeně, že na Jiřího Růžka jsem se těšil a ostatní dva jsem moc neznal. Možná i to ve finále způsobilo, že jsem si ten jejich program tolik nevychutnal a raději strávil větší porci času v místnostech, kde lektoroval právě Růžek. Kamil Rodinger se zaobíral ateliérovým svícením a focením, takový trošinku technický přístup k tvorbě, který mě úplně neoslovuje, ale rozhodně neubírá na zajímavosti a přináší zase spoustu podnětů, jak lze fotografii dělat jinak. Tvůrčí fotografie vznikají nejen za přirozeného světla a Rodinger nám svou cestu pečlivě ukazoval a dovolil i ochutnat pomocí  cvakajících zrcadlovek.  Vít Mádr mě osobně překvapil. Doteď nechápu, proč mu organizátoři dali za úkol provést návštěvníky tématem zátiší. A právě kvůli tomu ale mohu říct, že mezi tím vším ovocem, šiškami a  lahvemi působil trochu pohádkověji, než kdyby mu tam strčili pod lampičku nějakou tu modelku. Letem světem jsem si vyzkoušel i tento žánr, nejvíce mě však zajímal jeho přístup a způsob vnímání a proto jsem se do lektorova povídání s chutí zaposlouchal. Jako perličku můžu zmínit, že jsme dostali úkol najít zátiší s listy a já jej nechtíc nesplnil, místo listu jsem vyfotil šišku a celé to tím domotal, protože šišku měla za úkol předchozí skupinka.
Jak už jsem předestřel nejvíc času jsem strávil s lektorem Jiřím Růžkem. Tento fotograf je spojován s tzv. uglamourem, Má velmi specifický styl focení a především nasvěcování fotografované scény. Na fotkách většiny z nás účastníků to pak je ostatně vidět.  Zaujalo mě na tomto místě hodně věcí. Jednak Růžkův přístup k modelkám, jednak to, že jeho dvorní modelka se hodně aktivně zapojovala do celého povídání a nakonec pro mě to nejcennější, úplně jiný způsob přemýšlení nad tvorbou. Tento člověk totiž vůbec nepřemýšlí technicky, přece jen má malý foťák s širokým sklem, jednu malou lampu, kterou si svítí a jednu akční modelku, která maká na všem, co se jí řekne.  Chvílemi jsem měl pocit, že tady ani nejde o kompozice a všechna zažitá pravidla, prostě se jen svobodně ale intenzivně ztvárňují nějaké výjevy formou „obrázků, co kradou duše“. Tady jsem měl šanci pochopit ryzí autorskou práci a to byla ta hodnota, za kterou jsem šel. 

A najednou byl konec. Konec završený představením jedné z největších osobností československé fotografie. Na Kopánky totiž dorazil Tono Stano. Kdo mě zná, věděl už předem, že celý den budu šaškovat s knížkou v ruce  a očekávat příjezd jednoho z tvůrců, jimž se v odborných kruzích přezdívá Slovenská nová vlna. Autogram prostě musí být. A také byl. Ale než se přikročilo k autogramiádě, tak nám Stano povyprávěl, co tvořil dříve a co tvoří v současné době.  Za mě osobně trochu nudně podaný výčet úspěchů a fotografických souborů. Přesto musím podotknout, opět jsem si našel inspirativní věc. Soubor fotografií siluet svícených zboku, kdy výsledek vypadá jako rytá kresba mě prostě nadchnul. A vzhledem k tomu, že na jedné z posledních výstav jsem měl tu čest zahlédnout i nějaké malby, tak tento odklon od klasicky vyhlížející fotografie ke grafickému vzezření beru a baví mě to.  Naštěstí se ale lehká obava, že  z této přednášky nic zajímavého  nebude, rozplynula úplně, když se vracel k některým fotografiím a povyprávěl zákulisí jejich vzniku. Skutečně inspirující život a člověk, který dokázal a dokazuje, že umí. Ostatně i ruch dalších diváků za mými zády, kteří brebentili nad některými prezentovanými soubory, jen prokazuje, že Tono Stano umí příjemně zaujmout ale i šokovat. To ke svobodnému umění a volné autorské tvorbě i podle mého názoru patří.  Netvoříme primárně lidem podle jejich vkusu, ale především proto, že to je náš vlastní ventil a sebevyjádření. Snaha ukázat vlastní nitro. Jdeme totiž obnažit duši před veřejnost.  Bohužel pro mě neměl jsem odvahu se Tono Stana na cokoliv zeptat a sám se dál moc nerozpovídal, takže to jak vnímá fotografii skrze svůj aparát a tvorbu a proč se vydal touto cestou jsme se už nedozvěděli. A protože se zvědavé dotazy brzy vyčerpaly,  přešlo se k nějakým těm selfíčkám a podpisům knížek.  Byl to nezapomenutelný zážitek. I já mám podepsanou knihu od člověka, který patří k hlavním inspiračním vzorům a idolům, které ve své vlastní tvorbě mám.  
Tak jsem já zažil Kopánky 2018 a těm dalším setkáním přeji úspěch přípitkem z mého kopánkovského suvenýru – hrnku ke stému výročí společnosti Nikon. Dobré světlo!

autor textu Karel Ševčík

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *